MUDr. Alice Mílová: Doufám, že vytvoříme dobrý tým. Chci být spravedlivá.
Do pozice primářky náchodského dětského oddělení nastupuje MUDr. Alice Mílová tak trochu symbolicky na Mezinárodní den dětí, 1. června. Na oslovení „paní primářko“ si prý bude chvíli zvykat, především od kolegyň a kolegů, které již mnoho let zná. V náchodské nemocnici totiž po studiích začínala a pracovala zde bezmála dvacet let. Nyní se sem, po devíti letech v Thomayerově nemocnici a třetí atestaci, opět vrací. „Sama stále nemůžu uvěřit, že jsem se rozhodla tuto nabídku přijmout,“ říká sympatická blondýnka. A není divu. Výměna pracoviště totiž pro ni znamená stěhování, budování nového zázemí a velkou životní změnu.
Dnes, když děláme tento rozhovor, zbývají asi dva týdny do vašeho nástupu. Jaké máte pocity?
Říkám si, jak rychle se může člověku změnit život. Myslím na to, že opouštím krásné bydlení, které jsem vybudovala v domku v blízkosti Prahy a musím si najít nové zázemí. To mi teď dělá trošku starosti, protože je pro mě důležité mít domov, kam se ráda vracím. V nemocnici se zatím moc neorientuji, ale prostory jsou tu krásné. A moc mě těší reakce mých bývalých spolupracovníků, které se těší, až nastoupím.
Proč jste se rozhodla do Náchoda vrátit?
Když mi pan ředitel poprvé volal s nabídkou, nechtěla jsem na svém životě vůbec nic měnit. Pak jsem si ale vzpomněla na své přání, které jsem měla do nového lunárního roku, abych už po všem tom vzdělávání začala sklízet plody své práce. Sice jsem si to představovala trochu jinak a vlastně jsem po primariátu vůbec netoužila, ale když jsem se svěřila kamarádům, všichni do jednoho mě v novém životním směru podpořili. A stejně reagovala i moje maminka, která se mnou bydlí, čímž mě velmi překvapila, protože stěhování se tím pádem týká i jí. Jela jsem se tedy do Náchoda podívat, od Prahy všude zataženo, ale tady svítilo sluníčko. Říkala jsem si, že to je snad dobré znamení. A opravdu velkou roli v rozhodování sehrály sestřičky a kolegové, kteří si mě pamatují a moc hezky mě přivítali.
Mluvíte o dlouhém vzdělávání, co jste absolvovala?
Ke dvěma atestacím z pediatrie jsem si dodělávala ještě atestaci z endokrinologie. Musela jsem dva roky stážovat, pět let jsem po práci v době náhradního volna chodila pracovat do endokrinologického ústavu, bylo to náročné období. Další stáže jsem pak absolvovala v Motole, mezi studenty. Zajímavé bylo také to, že jsem atestovala v roce 2021 sama, rok přede mnou nikdo neatestoval. Byla jsem ale ráda, že jsem to zvládla.
Jak vám bylo, jako zkušené lékařce, mezi začínajícími lékaři?
Mezi mladými lidmi se cítím dobře. Jejich energie mě obohacuje. Na druhou stranu jsem ale také poznala, že to dnešní mladí lékaři nemají vždycky jednoduché. Často je na ně navalena práce, ale nikdo se jim pořádně nevěnuje. Se stážisty jsem pracovala také na svém předchozím pracovišti, několik posledních let jsem byla vedoucí oddělení v Thomayerově nemocnici. Spolupráci s mladými beru jako vzájemnou výměnu – já jim poskytnu své zkušenosti a oni mně zase znalosti moderních technologií a svůj pohled na svět. A věřím, že tyto zkušenosti teď uplatním i na pozici primářky.
Uplatníte jistě i mnoho dalších vašich zkušeností. Jak byste chtěla oddělení vést?
Hodně jsem přemýšlela nad tím, jak by moje oddělení mělo fungovat. Uvědomila jsem si, jak se za mých 28 let praxe medicína strašně změnila. Mě tady vychovával pan primář Týce a myslím, že na svou dobu to dělal velmi dobře. Líbilo se mi například, že každý rok přijímal dva mladé lékaře, které školil. Podobně bych to chtěla dělat i já, pokud bude dost atestovaných lékařů, kteří je budou moci učit.
Líbil by se mi koncept, kdy by se každý z nově příchozích souběžně s přípravou na atestaci z všeobecné pediatrie připravoval už také na nějakou specializaci. V pediatrii máme řadu relativně vzácných onemocnění, které je potřeba odhalit včas, diagnostika se rychle vyvíjí. A právě proto je dobré mít na oddělení specialisty, kteří to budou umět, ráda bych do budoucna také rozšířila spektrum odborných ambulancí. Každopádně si teď ale chci nechat měsíc na to, abych zjistila, jak to tu chodí. Musím si promluvit s lékaři, abych zjistila, co chtějí dělat a jak se jim tu pracuje, a teprve potom můžu dělat nějaké změny. Samozřejmě, že na prvním místě je pacient, odbornost péče, a také komunikace s ním. Co se týče týmu, je pro mě prioritou, abychom do práce chodili rádi, abychom se těšili na kolegy, rozuměli si i lidsky a měli tu pěknou atmosféru. Vzhledem k tomu, kolik trávíme v práci času, je to potřeba. Doufám, že budu k lidem spravedlivá.
Do náchodské nemocnice přicházíte z velké fakultní nemocnice. Jak moc jiná bude práce v oblastní nemocnici?
Co se odbornosti týče, vždy to záleží na tom, kdo v dané nemocnici a na daném oddělení pracuje. I v rámci fakultních nemocnic se pacienti předávají na pracoviště, kde se na danou problematiku specializují. Vybavení je tu skvělé, vždy je to ale o lidech.
Jak se proměňují vaši dětští pacienti za vaši bezmála třicetiletou praxi?
To je opravdu velká změna. Dnes je velké množství těžko zvladatelných dětí. Myslím, že řadě z nich chybějí ve výchově hranice. Rodiče si ani neuvědomují, že hranice jsou nejen omezení, ale také bezpečí. Jen takový malý příklad z praxe: nedávno nám do endokrinologické ambulance k vyšetření vzrůstu přišlo tříleté dítě s rodiči. Když došlo na vážení a měření, nastal problém. Vážení jsme ještě jakž takž zvládli, ale změřit ho nebylo možné. Maminka si s tím ječícím a svíjejícím se dítětem nedokázala vůbec poradit. Nakonec jsem tedy rodiče poprosila, aby odešli za dveře a synka nám tam nechali. Jakmile byli rodiče pryč, šli jsme se podívat na želvičku, kterou tam měla sestřička v teráriu, želvičku jsme si prohlédli, pak jsme ji přeměřili a následně jsme bez odporu přeměřili i malého chlapečka. Ne vždy to ale jde tak snadno, někteří rodiče by na požádání místnost neopustili.
A jak se proměňuje váš obor od vašich začátků?
Stále více se specializuje. Z původně malého oboru se stává velký, jde do větších a větších podrobností. Mění se klasifikace i léčba nemocí v závislosti na odkrývání genetických příčin. Vyvíjí se nové způsoby léčby, např. biologická léčba se stává běžnou i u dětí. Zavádějí se moderní technologie do léčby, což můžeme vidět zejména v dětské diabetologii. Rozšiřuje se spektrum možných laboratorních vyšetření, dostupnost zobrazovacích metod. I co se týče hospitalizační práce, zkracuje se doba hospitalizace, s dětmi se přijímají maminky a více péče leží na rodičích, ale zároveň je to i starost pro personál a práce s rodiči je v tom oboru každopádně změnou. Ale jak se říká, změna je život a musíme se jí umět přizpůsobit.